Punctum
trvání výstavy 28. 2. - 6. 5. 2007
Vystavující umělci: Jesper Alvaer, Zbyněk Baladrán, Daniela Baráčková, Ondřej Brody a Kristofer Paetau, Milena Dopitová, Konstantinos-Antonios Goutos, Alena Kotzmannová, Radim Labuda, Ján Mančuška a Jonas Dahlberg, Michal Pěchouček, Pavla Sceranková, Sláva Sobotovičová, Ivan Svoboda, Jan Šerých, Mark Ther, Martin Zet
Kurátor: Václav Magid
… punctum je také bodnutí, malá trhlina, malá skvrna, malý řez - a znamená též hod kostkou.Punctum nějakého snímku, toť ona náhoda, která mne v něm zasahuje (zasazuje mi rány, probodává mne).
Roland Barthes, Světlá komora.
Tato výstava je reprezentativní přehlídkou současného českého umění pohyblivých obrazů, která si ovšem nečiní nárok na objektivitu. Při zrodu koncepce jsem postupně opouštěl počáteční snahu o přehled, který by pokryl všechny výrazné podoby práce s videem. Naopak jsem přikládal stále větší váhu svému osobnímu přesvědčení o kvalitách jednotlivých děl a o jejich potenciálu utvořit zajimavý celek.
O upřednostnění té či oné práce nakonec vždy rozhodoval pocit, že mě v ní poutá jakýsi bod, detail, jenž je tu jakoby navíc. Něco, co se nepodílí na identitě díla, kterou by bylo možné vymezit kategoriemi média, žánru, tématu, tendence, kontextu apod., co však právě touto svou bezdůvodností činí z díla něco zvláštního.
Odvolávat se na Barthesovo užití výrazu „punctum" při formulování koncepce výstavy poskytuje značnou volnost, zároveň to ale vede k jistému rozporu. Není žádné pravidlo, které by zaručilo, že divák bude v daném díle vnímat „punctum". Připadá mi však, že právě toto paradoxní úsilí tvoří jeden ze zajímavých aspektů současného konceptuálního přístupu - realizace předem daného schématu, při níž vzniká dodatečná hodnota, jež se vůči tomuto schématu jeví jako bezvýznamná; záměrné nastavování podmínek pro to, aby došlo ke zkratu; přivolávání náhody. Tento druh uvažování výstava chce zdůraznit.
Oslovení jsou umělci pohybující se na aktuální pražské scéně, kteří reprezentují konceptuální přístup k videu. Přitom z valné části se tito autoři nepokládají výlučně za „videoartisty" a video používají jako jeden z řady prostředků. U vystavených prací převládají hraniční projevy mezi stylizovaným videem, dokumentárním záznamem skutečnosti, performancí a instalací. Expozice je členěna podle volného tématického klíče. Tyto ohledy tvoří jakousi minimální stavební kostru přehlídky. Domnívám se však, že zajímavější než stavba sama jsou trhliny v jejich stěnách.
Václav Magid