Alena Kotzmannová 

QUARTZ je název první ze tří výstav, které Alena Kotzmannová aktuálně připravuje. Jak pojmenování této první výstavy napovídá, spojujícím motivem vybraných prací je křišťál jako materiál, objekt touhy a mamonu, metafora ke snaze po uchopení celku, zachování čistoty, směřování k ideální formě. A zejména jako odkaz na neživou přírodu, která stálostí svého tvaru a matérie zásadním způsobem přesahuje konání člověka jako jednotlivce i jako živočišného druhu na naší planetě.

Nepoměr sil člověk versus neživá příroda mohla Alena Kotzmannová na vlastní kůži zažít při rezidenci v oblasti Finnmarku v roce 2015, kdy po několik dní projížděla a procházela s fotoaparátem nekonečnou severskou krajinou s občas brutálními industrializačními zásahy. Téma antropocénu bylo na této rezidenci všudypřítomné, masa krajiny převrácená vzhůru nohama v důsledku těžby nerostů byla impozantní. Kotzmannová si jako obvykle vybrala několik málo detailů, ve kterých naznačuje možnou cestu k poodhalení tajemství vztahu člověka a okolního světa. Kamenní strážci krajiny hráli také hlavní roli v centrální části expozice při předloňské samostatné výstavě Králík a královna v tanečním sále Colloredo-Mansfeldkého paláce GHMP.

Fotografie, jejímž hlavním motivem je kámen, hora či do umělého prostředí přenesený a opracovaný kus nerostu je u Aleny Kotzmannové téma, k němuž se pravidelně vrací. Zvláště krystal, křišťál, jako jeden ze základních geometrických útvarů a zároveň matérie, z níž jsou vybrušovány šperky a zdobeny drahocenné, symboly moci a atributy krásy (a zároveň smrti) obdařené objekty. Kotzmannová tak v průběhu posledních dvaceti let skrze fascinaci krystaly a jeho deriváty komentuje různé společenské, přírodní i kulturní fenomény. Výstava QUARTZ představuje jednu z nejranějších autorčiných prací, dílo ze série Display z roku 1997, fotografii křišťálové lebky vystavené kdesi v muzejní vitríně. Tehdy Kotzmannová své fotografie vyvolávala na malířské plátno s nalitou fotosenzitivní emulzí, a následně jako reakci na příval obalového a konzumního šílenství balila své fotografie do plastových kazet. Podtrhla tak fenomén fetišizace skrze motiv (symbol smrti provedený v luxusním materiálu), materiál (emulze ručně litá na plátno jde vědomě proti základní „výhodě“ fotografického média, multiplikovatelnosti) a jeho prezentaci (plastová pouzdra je častý způsob, jak „nedotknutelností“ zatraktivnit banální zboží). Nutno poznamenat, že slavná Hirstova diamantová lebka stojící na obdobných východiscích vznikla o celých deset let později.

Název QUARTZ dalo výstavě nejaktuálnější dílo, fotografie dodatečně upravovaná pomocí fyzického vstupu do plochy papíru a tisku, jakási koláž či asambláž provedená barevnými písky. Ty černobílým fotografiím přidávají prostorový a fyzický zlom, vlom do další dimenze, zároveň však nechají pohled sklouznout po třpytivém povrchu miniaturních krystalů. Na této technice pracuje Kotzmannová od loňského roku, vystavená díla Quartz, Magma, Collection a Mirror z letošního roku jsou instalována v dialogu s o deset let mladší sérií Netopýří. Instalačně se zde zrcadlí Kotzmannové konzistentní zájem o výše formulované téma, stejně jako materiálový, technický a emocionální posun, kterým Kotzmannová své dílo rozvíjí.

V sérii Pokus o znovunalezení skutečnosti VIII. z roku 2017 najdeme symboly kříže, hvězdice, hvězdné oblohy, ať už ve formě kamenné mozaiky na podlaze, sestavené z pečlivě opracovaných fragmentů různě barevných kamenů, anebo korpusu květů zachycených proti plujícím oblakům. Ty poukazují na řád, hledání dokonalého tvaru v jeho symetričnosti, tentokrát ale naopak s jasným odkazem k pomíjivosti a mortalitě, která podtrhává chiméričnost hledání dokonalosti. „Ideální krystal je teoretická představa útvaru, jehož struktura je zcela pravidelná, bez poruch, a rozprostírá se ve všech směrech nekonečně daleko.“  Touha po uchopení celku zároveň s plným vědomým pošetilosti takového počínání nutně vede Kotzmannovou k obrácení se k subjektivnímu prožitku, k universu jako abstraktní představě existující pouze v mysli jednotlivce. Nikoliv náhodou je hlavním nástrojem vnímání cyklu Pokusů o znovunalezení skutečnosti paměť a asociativní myšlení, myšlení o celku skrze vztahy mezi jednotlivostmi a hra s časem jako nelineární veličinou.

V závěrečné desáté sérii tohoto dlouhodobého cyklu, který Kotzmannová vytvářela od roku 2011, se kromě třpytu krystalů setkáme s různorodými sociálními situacemi, odkazy na svět zapomenutých atributů luxusu i zcela lapidárními přírodními výjevy. Završení tohoto desetidílného celku naznačuje jen jednu hypotetickou odpověď: Kotzmannová již dále nepokračuje ve znovunalézání kdysi ztracené skutečnosti. Osmnáct černobílých ručně kolorovaných fotografií, které „jakoby zpětně“ dohledávají důvod a smysl existence malého, nalezeného oboustranného výstřižku z časopisu, představují sami o sobě komplexní sumu zpráv o světě, který se kolem autorky za poslední dvě dekády promítal.

Kombinace nalezených motivů, používání fotografií z vlastního archivu a práce s aktuálními snímky je pro Alenu Kotzmannovou primární metoda. Pomyslný celek nikdy neskládá z teď a tady, vždy se z přítomného okamžiku vrací o léta či celá desetiletí zpět, jakoby chtěla byť i v jediném diptychu postihnout cosi, čemu říkáme historický čas nebo kolektivní paměť. Myšlení o celku skrze vztah mezi fragmenty představuje i způsob, jakým Kotzmannová sestavuje své výstavní prezentace. Na výstavě QUARTZ završuje průběžné představování jednotlivých sérií z cyklu Pokusů o znovunalezení skutečnosti, zároveň otevírá výstavní triptych věnovaný třem skupenstvím. QUARTZ je zasvěcen pevnému, další dvě plánované samostatné výstavy na rok 2020 a 2021 budou věnovány skupenství kapalnému a plynnému, a to v galeriích Fotograf a hunt kastner v Praze.