Alena Kotzmannová 

Fotografický projekt Cyclone obsahuje cca 20 dvojic fotografií.
Mezi jednotlivými fotografiemi v páru je vždy určitý posun - jiný úhel záběru nebo posun v čase /několik vteřin, týdnů, nebo měsíců/. Vzniknou tak dvě, vizuálně podobné, přitom odlišné série. Instalace projektu je určena pro galerijní prostor, který má dvě /přibližně/ stejné místnosti. První fotografie z každé dvojice jsou instalovány v jedné místnosti, druhé ve druhé. Pořadí fotografií v jednotlivých místnostech není totožné.
Drobné neshody mezi oběma prostory diváka postupně uvádějí do nejistoty nejen o souslednosti událostí a jevů, ale i o samotném principu fotografování.

vystaveno: Finalisté Ceny Jindřicha Chalupeckého, GHMP Městská knihovna, Praha 2005/06

Fotografické obrazy Aleny Kotzmannové mají vždy dvě strany: jedna je ta, kterou vidíme na první pohled. Druhá je ta, která se vyjevuje až poté, a nevyhnutelně počítá se zakřivením času i prostoru, do něhož nás nelítostně uvrhuje. Ač by se to mohlo zdát, nežijeme v jednom světě. A to je to, co Alenu Kotzmannovou zajímalo vždycky nejvíc. Realita a její nereálnost. Zakřivení zkušenosti. Trhliny času, prostoru a vnímání. Možnosti.

Projekt CYCLONE vznikal během rezidenčního pobytu v New Yorku. A to je znát. Hektičnost a energie „hlavního města světa“ přivedly Alenu Kotzmannovou k novému konceptu, založeném na pochybách o samotné metodě a gestu fotografie, pochybách o souslednosti událostí a jevů. Jak název napovídá, projekt ukrývá cykly a klony, a snad i kyklopy. Pořadí je tu trochu záměrně matoucí a snad i vlastně podružné, stejně jako časový rozptyl, který se počítá na vteřiny i měsíce. Důležitá je, jak už jsme zvyklí, nejistota.

Samozřejmě že už Cézanne mnohokrát maloval horu Saint-Victoire především jako výřez časoprostoru. Alena Kotzmannová však o století později samozřejmě dochází ke zcela jiným závěrům. Zajímá ji vztah mezi fotografií, realitou a zkušeností, popření neodbytné „zmrazenosti“ fotografie, momentu, který je lákavý i nebezpečný zároveň. Zatímco film v sobě nese život, fotografie připomíná spíše smrt, smrt okamžiku. Lze však pohřbívat dvakrát? Nebo jsou věci pořád stejné a my jen neustále pohřbíváme sami sebe?

O tom, že fotografie vysává realitu, ví Alena Kotzmannová už dávno. Teď začala zkoumat, jak vysává zkušenost.
Ale víc vám k tomu už raději neřeknu.

Pavel Vančát